Mezi Mezivraty a Blaníkem aneb Krajem Bohumila Říhy

Aneb putování po severním okraji České Sibiře. Toto pojmenování se vztahuje spíš na oblast okolo Miličína, kde je známý motorest stejného jména, a dalo by se říci, že rozsáhlý hřbet Mezivrat tvoří jeho severní okraj. Celý kraj, kudy jsme procházeli, patří do geomorfologického celku Vlašimská pahorkatina, přičemž Mezivrata jsou s výškou 713 mnm druhý nejvyšší vrchol a Větrov, kde jsme trávili první noc, s 676 mnm 14. nejvyšší. Blaník, ke kterému jsme plánovaně nedošli, má nadmořskou výšku 638 metrů. 

Vandr jsme začali ve Voticích, kam jsme se přesunuli přímým autobusem z Roztyl a vyhnuli se tak právě probíhajícímu blackoutu. Poklidné městečko a jeho malebné okolí bylo vzdáleno na hony chaosu, který byl výpadkem elektřiny způsoben v Praze a dalších místech Čech. Po lehkém obědě jsme v parčíku před sokolovnou vyslechli několik vtipů od obyvatele místního seniorského domu, nechali jsme ho odejít na pivo a přesunuli se do centra Votic. Místní sokolovna vévodící Masarykovu náměstí byla postavena roku 1928. 

Votice jsou prastaré sídlo, jehož historie sahá minimálně do poloviny 12. století. Dodnes tu najdeme mnoho zajímavých památek na bohatou historii města. Radnice, nová radnice, kostel sv. Václava, starý zámek, po požáru přestavěný na pivovar, který vařil pivo do roku 1955, nový zámek, františkánský klášter nebo kaple Božího hrobu, velmi podobná té slánské. Ale my jsme nebyli na vlastivědném výletě. My jsme byli na vandru! Svižným krokem jsme vyrazili k východnímu okraji města a některé památky si vyfotili za pochodu.

 

Na konci Votic jsme prošli podjezdem pod silnicí číslo 3 a rychle vešli do lůna přírody. Čekalo nás stoupání svahem k vrcholu Větrova  a nastal problém s batohem, na jehož vláčení si tělo po dlouhé pauze odvyklo. S několika krátkými odpočinky jsme dorazili do osady Amerika, kde nás čekalo občerstevní v zájezdním hostinci a penzionu Starý svět. Zde naši dvoučlennou posádku dohnal třetí kolega a mohli jsme zapít šťastné shledání a báječné vyhlídky na provandrovaný víkend. Témat k hovoru jsme měli mnoho, ale neustále naši pozornost rušila přítomnost velkého počtu mladých žen, které byly v penzionu snad na semináři jógy, či co my víme. Uvažovali jsme, že rozbalíme karimatky a také se zapojíme do cvičení, ale nakonec jsme se po zralé úvaze drželi plánu a pokračovali v cestě na Větrov. Prošli jsme okolo altánu nad Svatovojtěšským pramenem. Větrov je spojen s pověstí o sv. Vojtěchu, kterému je zasvěcena kaple na vrcholu postavená v roce 1680 jako poděkování za ochranu před morem. 

Větrov jsme shledali velmi větrným, ale přesto přelíbezným místem. Usoudili jsme, že lepší místo už v počínajícím soumraku nenajdeme. U mírného ohně jsme strávili krásný večer. Zde jsme poprvé spatřili Mezivrata, jejichž vrchol s televizním vysílačem nás doprovázel ještě část dalšího dne. Pohled na ně za západu slunce nám připomněl, jak cenné je aspoň jednou za čas vyrazit ven, šlapat dál a spát pod hvězdami...

Ráno foukalo ještě víc než večer a tak jsme po rychlé snídani vyrazili do údolí mezi Větrovem a Mezivraty. Přešli jsme Mysletice a Hory a po úbočí Mezivrat jsme scházeli k Neustupovu. Krajina byla malebná, počasí stále ještě příjemné a všude kvetly třezalky a náprstníky. Záda si už zvykla na zátež a tak se nám pěkně šlapalo. 

Neustupov je pěkná a úhledná obec se zámkem, který soukromí majitelé po letech oprav otevřeli loni veřejnosti k prohlídkám. Před zámkem se rozkládá příjemný stinný park, který nás lákal v počínajícím vedru k odpočinku. Nakonec jsme ale jen poseděli na lavičce před místní nejcennější pamětihodností, kostelem Nanebevzetí  Panny Marie, který byl postaven už v románském období. Více odpočinku jsme si dopřáli v hostinci, kde výborně vaří a mají i docela slušné pivo. 

V následujících hodinách jsme se pohybovali v údolích místních potoků, ráz krajiny se tedy výrazně proměnil. Rybníky, spousta zeleně, staré usedlosti a mlýny doprovázely naši pouť. Zkouškou morální úrovně byl přechod mezi údolími přes obec Vrcholtovice po rozpálené asfaltce. Ale byli jsme za vůli a zaťaté zuby odměněni nejen bohatě vybavenou knihobudkou, ale také dobrou radou od místních mladých lidí, zřejmě dobrých duchů kraje, které jsme potkali už předchozí večer na Větrově. Ti nás poslali do vedlejší obce Vyšetice do hospody, ve které, jak jsme později zjistili, čepoval pivo v roli hostinského pan otec dívky z této dvojice.

 

Vyšetice byly místem záchranného spočinutí. V pozdním odpoledni teplota vzduchu stoupala a před závěrečnou částí pochodu jsme už potřebovali posedět u dobrého piva. To se zdařilo. Pivo z pivovaru Balík z vedlejší obce Vosná bylo jako křen. Na úhledné návsi malé vesničky bylo živo. Cyklisté, dívčí jezdecký oddíl, rodinky v autech, místní chlapíci na procházce s dětmi, ti všichni se stavovali v hospodě na pivo a zmrzlinu. Dozvěděli jsme se, že v obci je zámek a že se tu narodil Bohumil Říha. Tak tedy sem, na malebné Voticko jel Honzík na svou dobrodružnou cestu a možná tady někde ještě dnes krouží letadélko Káně. Nás čekala ještě cesta k bývalému dolu Roudný.

 

Poslední tři kilometry zvlněnou krajinou přes vesničku Bořkovice jsme zvládli a stáli před branou bývalého dolu Roudný. Byl to důl na zlato a těžilo se tu od konce 19. století do roku 1930. Důl Roudný byl v první polovině 20. století jedním z největších a nejmodernějších zlatých dolů ve střední Evropě. Celkem bylo podle záznamů v letech 1904 -1930 vytěženo 660 000 tun rudy, z níž bylo získáno 5,77 tun zlata. Těžba byla ještě obnovena po druhé světové válce, ale v roce 1956 definitivně ukončena. V bývalém hornickém hotelu je dnes pobočka ústavu sociálních služeb a celý areál je upraven tak, aby byl volně přístupný pro návštěvníky ve smyslu neuzavírání světa postižených osob před světem zdravých lidí. Velice humánní myšlenka nám umožnila využívat pohodlí lesního baru, vykoupat se v bazénu a přespat pohodlně na trávě přes cestu od posezení u baru. Sice za přítomnosti stovek komárů, ale to už tak nějak k pobytu v přírodě patří....

 

Ráno jsme ještě využili možnost zajít si na sociální zařízení, což je při vandrování luxus, a rychle jsme po snídani vyrazili na poslední část cesty. Něco přes 4 kilometry do Louňovic pod Blaníkem vedlo nejprve z vrchu Roudného do údolí Strašického potoka, potom táhlým stoupáním ke kapli sv. Anny s výhledem na Blaník, od kaple dolů z kopce k Blanici a na závěr prudkým výstupem na louňovické náměstí, kam jsme zplaveni dorazili půl hodinky před odjezdem autobusu. Někteří z nás ještě stihli zakoupit suvenýry v podobě lahví s místním pivem Špácal a po cestě autobusem do Votic jsme mohli u oběda ve Voticích prohlásit vandr za úspěšný a zároveň úspěšně ukončený. Nám neznámý kout naší vlasti na pomezí středních a jižních Čech nás okouzlil svou přírodou, krajinným rázem, příjemnými lidmi a nezapamatovatelnými názvy zdejších vesnic.