Po Velišském hřbetu

Severní část Jičíněvské pahorkatiny zaujímá výrazná nesouměrná hrásť pojmenovaná Velišský hřbet. Hrásť je pojem ze strukturní geologie a znamená část zemské kry, která je buďto vyzdvižená podél zlomů nebo se nachází mezi dvěma pokleslými krami, tedy příkopy. Velišský hřbet se táhne převážně ve směru severozápad–jihovýchod mezi obcemi Libošovice na sever od Sobotky a Staré Místo na jih od Jičína. Větší část tohoto hřbetu tedy najdeme na jih od silnice I/16 mezi Sobotkou a Jičínem. Vše je dobře vidět na sádrovém modelu Velišského hřbetu, který kamarád Honza Janatka zachránil ze zrušené školy v Lavicích, obce, která leží přímo na hřbetu jihovýchodně od Sobotky a ve které Honza s rodinou bydlí.

 

Z Lavic jsem také vyráželi, ve třech, ještě s kamarádkou Léňou, tři pamětníci našich starých ústeckých časů. Čekalo nás 14 kilometrů krásnou přírodou protkanou barokními stavbami od těch nejlepších architektů. Našim cílem byl vrch Veliš, nejvyšší bod celého hřbetu i celé Jičíněvské pahoraktiny. Nejprve jsme ale prošli vesničkou Zajakury, kde žije jen něco více než 30 obyvatel. Prošli jsme okolo mohutné Zajakurské lípy a směřovali ke hřbitovu obce Příchvoj. Skupina stromů na obzoru nad námi prozrazovala prameniště říčky Mrliny, která odtud doputuje až do Nymburka, kde se spojí s Labem.

Za Příchvojem otevírají se skvělé vyhlídky na část Českého ráje, zejména na Trosky a Kozákov. A i když úplně nejlepší podmínky nepanovaly, výhledy jsme si opravdu užili. Brzy jsme ale vešli do lesa a sešli do údolí potoka Velký Porák, kde se nachází Přírodní památka Rybník Jíkavec a také kaple Nejsvětější Trojice. Autorem stavby je Jean Baptista Mathey, francouzský architekt, který u nás zanechal v druhé polovině 17. století výraznou stopu, nejčastěji prezentovanou pražskými stavbami jako Trojský zámek nebo Toskánský palác. Kaple Nejsvětější Trojice u rybníka Jíkavec musí patřit mezi jeho poslední díla, neboť její vznik se přibližně shoduje s dobou architektova úmrtí.

 

Od Jíkavce museli jsme se opět vyšplhat na hřbet a pokračovat pak po něm dál k Veliši. Cestou se nám opět otevřely výhledy do krajiny na sever od nás, tentokrát už jsme viděli i město Jičín, Prachovské skály a vrch Kozlov. U obce Křelina pokračovali jsme po zcela nové, vlastně nedokončené ještě cestě.

Cestou viděli jsme spousty hub, zejména muchomůrek červených, klouzků a dalších druhů. Příroda plně přijala podzim za svůj a chovala se dle toho. Na rozdíl od Lavic a Příchvoje, kde silně foukalo, byl v lese klid, bezvětří a teplo. Mířili jsme k další barokní stavbičce, Loretánské kapli. Kapli nechal postavit, stejně jako množství dalších staveb v okolí, majitel panství  František Josef hrabě Šlik. Autorem je opět Jean Baptista Mathey, který potlačil zdobnost kaple, ale umístil na její střechu vyhlídkovou terasu, ze které bylo možno přehlédnout obě části šlikovského panství Velišským hřbetem rozdělené. Navíc se zřejmě jedná o průsečík krajinných os a centrální bod barokní krajinné kompozice vytvořené hrabětem Šlikem. Loretánská kaple bývala oblíbeným poutním místem a směřovala k ní celá procesí. Leží na čedičovém suku ve výšce 415 mnm a dnes se k ní nestoupá bývalou příchozí cestou, ale úzkou prudkou cestičkou.

Z Lorety sešli jsme do Podhradí, prošli okolo fotbalového hřiště s pěkným patrovým bufetem a zastavili se u sousoší Krista Pankratora, barokního díla z roku 1770. Pak už nás čekalo stoupání na čedičovou skálu, kde se dodnes nachází zbytky středověkého hradu, postaveného zřejmě králem Václavem II. a jehož pravděpodobnou polohu můžeme najít na obrázku na Wikipedii. Celý vrch byl využíván na těžbu kamene a prudké srázy bývalého lomu nacházejí se na severní straně Veliše. Veliš byl významným místem už v pravěkých dobách, mimo jiné byl důležitým bodem obzorového kalendáře pro svatyni u nedalekých Markvartic. Na vrcholu byl v roce 1942 vztyčen pylon trigonometrického bodu. Zadýcháni prudkým výstupem po úzké stezce byli jsme odměněni pohledy do bývalého lomu a také do krajiny okolo Jičína. 

 

 

Po sestupu z Veliše zbývalo nám posledních patnáct set metrů cesty. Scházeli jsme k obci Veliš, která neleží přímo pod hradem, protože tam se nachází obec Podhradí. Velmi zajímavá stavba stojí u velišského hřbitova. Jedná se o rodovou hrobku Šliků. Byla vystavěna nákladem Jindřicha Schlika v letech 1925–1926. Návrh vytvořil architekt a dlouholetý ředitel Státní průmyslové školy sochařské a keramické v Hořicích Václav Weinzettl. Autor vojenských pomníků, funerálních plastik nebo třeba královéhradecké Nové synagogy postavil mauzoleum rodiny Šliků v novoklasicistním stylu s prvky secese. Přímo ve vesnici Veliš jsme při čekání na autobus byli odměněni za zdolání našich cílů pohledem na nádherný barokní kostel sv. Václava. Dnešní kostel byl vystavěný na místě gotického kostela v letech 1747 - 1752 Anselmem Luragem, barokním architektem z rozvětvené kamenické a stavitelské italské rodiny, který je autorem mnoha krásných staveb pozdního baroka. Při procházce Prahou narazíte velmi často na jeho díla. O sto let dříve než kostel ve Veliši byl dle plánů Carla Luraga  postaven ikonický zámeček Humprecht zdaleka viditelný na vršku nad Sobotkou. Dva architekti z jedné rodiny tak svými díly symbolicky uzavírají oba konce Velišského hřbetu, jehož podstatnou část jsme dnes prošli. Na rozdíl ode nedalekých Prachovských skal a jiných lokalit Českého ráje téměř zapomenutý a velmi malebný kout české krajiny.