Ve Velké pevnosti
Při vyslovení názvu města Terezín se lze těžko zbavit myšlenek na období druhé světové války, nacistickou okupaci, osudy tisíců transportovaných židů do nacisty vytvořeného ghetta a odtud do vyhlazovacích táborů... Ale mě zajímala historie Terezína jako pevnostního města, jeho vznik a uspořádání. Dlouhá léta jsem přes Terezín jezdil a stále jezdím při cestách do Ústí nad Labem, do Litoměřic a dál na Úštěcko nebo Českolipsko, ale nikdy jsem si město neprohlédl. Až letos v březnu byla příležitost a já jsem ji využil. Přestože Terezín patřil mezi největší pevnosti v Evropě, město je vlastně malé a jednoduše uspořádané a na jeho zběžnou prohlídku stačí zhruba hodina, hodina a půl.
Rozhodnutí vybudovat pevnost jako obranu proti vpádu vojsk do Čech od severozápadu, tedy ze Saska, vydala Marie Terezie z podnětu svého syna Josefa roku 1779. Pevnost se měla jmenovat Kopisty. Současně s tím bylo vydáno rozhodnutí o výstavbě pevnosti ve východních Čechách, tehdy zvané Ples. Až po smrti Marie Terezie se pevnosti přejmenovaly na Terezín a Josefov. Stavba samotná začala na jaře 1780, ačkoliv její základní kámen byl slavnostně položen až 10. října téhož roku. Autory projektu opevnění i vojenských budov uvnitř byli různí vojenští inženýři habsburské armády. Terezín tak je možné označit za kolektivní dílo navazující na starší teoretické spisy o pevnostním stavitelství. Nejvýrazněji do projektování promluvili plukovník Franz Lauer (od roku 1783 velitel stavby Josefova) a plukovník, později generál Karel Niclas svobodný pán von Steinmetz. Oba byli silně ovlivněni koncepcemi francouzského inženýra Luise de Cormontaigne. Plukovník Karl Niclas von Steinmetz, tehdy již slavný hrdina mnoha pevnostních válek 18. století, byl zároveň velitelem stavby. Stavba byla realizována částečně pomocí pracovní síly pěších pluků ležících v Čechách a částečně prostřednictvím soukromých dodávek materiálu i stavebních prací. Působilo zde mnoho soukromých dodavatelů počínaje lokálními řemeslníky a konče velkými konsorcii pražských stavebních firem.V době nejintenzivnější stavební aktivity se na zdejším staveništi nacházelo odhadem na 15 000 osob – vojáků, zedníků a dalších různých profesí, cihlářů z balkánských zemí a jejich rodinných příslušníků. Po deseti letech, v červnu 1790, když byl Terezín dostavěn, dosahovaly celkové stavební náklady na jeho výstavbu 10 milionů zlatých. Jen cihel se spotřebovalo odhadem na 400 milionů. Dokončení stavby se ale Josef II. už nedožil.
Východně od řeky Ohře byla postavena ještě jedna pevnost, říká se jí Malá pevnost a je známá ve všeobecném povědomí jako koncentrační tábor, kterým ale nebyla, byla vězením, a to už od dob Rakouska - Uherska až po dobu nacistické okupace. Pro hlavní pevnost se používá označení Hlavní pevnost, já jsem jako svoji licenci použil název Velká pevnost jako protiklad ke známé a více navštěvované Malé pevnosti. Ta měla mimořádně významnou strategickou polohu, chránila okolí Ohře a území na východ od ní a kontrolovala údolí Labe. Velká pevnost byla postupně zaplněna kasárenskými a posádkovými budovami, ale základem je opevnění, které se skládá z osmi bastionů spojených kurtinami a chráněných kombinací ravelinů, reduitů, kontragard a krytých cest s lunetami. Jedná se tak o jediné takto dochované pásmo valů v České republice. Stavidlový most na Ohři i podzemní stavidla pevnosti umožňovala zaplavovat nejen krajinu na severu a na jihu, ale i samotné příkopy. Vodní systém dokázal také vytvořit 3,5 metru vysokou povodeň ničící pokusy nepřítele o překonání hradeb. Kromě strany podél Ohře je zbytek opevnění opatřen také podzemními minovými chodbami určenými k likvidaci nepřátelských zákopů, podkopů a průlomových baterií. Prostor uvnitř pevnosti byl zaplněn kasárenskými a posádkovými budovami. Hannoverská, Magdeburská nebo Vrchlabská kasárna. Obrovské bloky budov a v první jarním sobotním poledni pusté ulice mezi nimi. Terezín má opravdu zvláštní atmosféru.
Uprostřed města leží náměstí o impozantní rozloze 1,8 ha a obvodu přes půl kilometru. Jeho dominantou je dříve posádkový kostel Vzkříšení Páně, rozměrově přizpůsobený množství osob, které v pevnosti pobývaly. Postaven byl v empírovém slohu v letech 1805–1810 podle projektu Ing. Heinricha Hatzingera a hraběte Julia d’Andreise. Projekt byl prakticky beze změn použit i v současně budovaném kostele Nanebevstoupení Páně v Josefově. Věž kostela se vypíná do výšky 56 metrů a je v labských rovinách zdaleka viditelná. Zařízení interiéru je střídmé, jak se na empírový kostel sluší, ale nebyl v ten den otevřený a masivní dveře nepropustily žádnou informaci o tom, co se za nimi skrývá.
V jihovýchodní části pevnosti se nachází objekt Kavalír, kde byla centrální pekárna, která zásobovala celé město. Dnes jsou tu umístěna nějaká soukromá muzea, ale nevím, jestli jsou v provozu nebo budou přes léto, ve dvoře bylo pusto. Díky parkově upravenému prostoru se sochami alegorií z poloviny 19. století a také díky vedlejším Hálkovým sadům, které vznikly při úpravách města koncem 19. století, působí tato část města zelenějším a příjemnějším dojmem. Bohužel se zde také nachází zbytky vlečky od Bohušovic a domek na jejím konci, kde byl pro mnohé konec cesty, pro jiné pak začátek cesty do pekla vyhlazovacích táborů.
Kromě pevnosti samotné bylo uvnitř hradeb 9. prosince 1782 založeno císařem Josefem II. svobodné královské město. Již od počátku bylo civilní osídlení plně podřízeno armádě. Armáda musela odsouhlasit projekt každého nového domu i profesi jeho majitele. Osídlovací patent preferoval povolání schopná podporovat armádu – řemeslníky, kupce, obchodníky, hospodské apod. Zakázány byly naopak živnosti spojené se zemědělstvím. Do konce 18. století se ale proces osídlení velmi vlekl. A to i přes výhody a svobody, které císař nabízel. Na vině byly vysoké administrativní a finanční nároky na nové osídlence i neustálá hrozba, že budou jejich domy v pevnosti vybombardovány během potenciálního obléhání. I přesto však během 19. století počet obyvatel rostl. Roku 1830 se osamostatnila i zdejší radnice, spadající do té doby pod litoměřický magistrát. Město tak po téměř padesáti letech doznalo plné samostatnosti. K nejzajímavějším civilním stavbám v Terezíně patří budova pošty z roku 1909 se secesními prvky a nárožní věží a pavilon v dnešních Smetanových sadech z roku 1916, kde byl původně umístěn pomník rakouským granátníkům. V Máchově ulici u Smetanových sadů stojí také budova hotelu Parkhotel, která byla zřejmě postavena v období první republiky nebo v té době přestavěna ze starší budovy. Ve 20. století tu pak také vyrostlo několik činžovních domů, ten z 50. let byl ozdoben sgrafity s radostnými motivy.
Terezín, kde dnes žije asi 3000 obyvatel, je určitě zajímavé město. Vůbec si netroufám hodnotit, jak se v něm žije, působí jako město duchů, kde se rozlehlými prostorami šinou skupiny turistů za zdviženým deštníkem průvodce. Mně vyhovovalo, že mnoho turistů a vůbec vlastně nikoho jsem nepotkával a mohl si tak prohlídku ve vlastní režii zorganizovat podle vlastních potřeb. Pokud nemáte žaludek na prohlídku Malé pevnosti a dalších míst spojených s utrpením lidí během nacistického teroru, tak se prostě jen projděte po Velké pevnosti a nasajte do sebe tu zvláštní vojenskou atmosféru ze starých časů Rakouského císařství.
Komentáře
Okomentovat