Tajemným Sedmihořím

Na jarní vandr, krátký, ale úderný, připadl slunečný a suchý víkend. Vydali jsme se na skutečnou periferii, kraj v podhůří Českého lesa, kraj plný luk a zalesněných kopců a v něm poměrně malý geomorfologický okrsek, zvaný Sedmihoří. Bývalá sopka anebo skupina sopek opravdu vypadá na mapě jako velký kráter. Je to kouzelné malé pohoří se skalními útvary a stopami dávného lidského osídlení.

 

Z Horšovského Týna jsme autobusem dojeli do Mířkova. Kromě něj tu jsou taky Mezholezy, Křakov, Věvrov, Chřebřany, Libosváry, Skařez nebo Přes. Ale přes Přes jsme nešli. V Mířkově jsme poseděli ve stínu pod stromy u obecního úřadu. Také tu mají moc pěkný kostel sv. Víta s gotickým portálem. Pak jsme už zamířili do přírody. 

 

Okolo Mířkovských rybníků jsme vstoupili do lesa. Brzy se začaly objevovat první balvany a skalní útvary. Sedmihoří je tvořeno hlubinnými vyvřelými žulami. Jednomu z nejznámějších místních balvanů se říká Ručičky, a to díky vytesaným rukám podáváným ke stisku. Pověst praví, že zde je místo usmíření dvou nepřátel z místních obyvatel a podpisy vyryté do kamene svědčí o tom, že tento usmiřovací rituál zde proběhl vícekrát.

Pohodlnou lesní cestou procházeli jsme "vnitřkem kráteru". Sedmihoří, které ve skutečnosti tvoří jedenáct vrcholů, je specifické právě tím, že jeho vrcholy se vypínají po obvodu celé oblasti a uprostřed mezi nimi je relativně rovinatá krajina protkaná cestami. Na rozcestí pod Chlumem jsme odložili batohy a šli se podívat na skalní útvary s prohlubněmi ve tvaru mís, které mohly být rituálně využívány obyvateli nedalekého hradiště, na které jsme mířili.

 

Na hradiště Darmyšl pod vrchem Chlum jsme potřebovali nastoupat 130 výškových metrů na dvou a půl kilometru. Funěli jsme po prudké cestě vzhůru, ale při tom dokázali vnímat krásu krajiny. V počínajícím soumraku působil vrch se skalkami tajemně. Chlum byl osídlen už v eneolitu lidmi chámské kultury, kteří rádi osidlovali skalnatá místa. Největší hradiště tu bylo ve starší době bronzové, kdy zde sídlili lidé některé z mohylových kultur. Upřimně řečeno si vlastně nedokážu představit, že na takovém skalnatém vrchu leží sídliště, kde žijí třeba až stovky lidí. Ale je to doloženo výzkumem, který prováděli v 80. letech manželé Baštovi. Jaroslav Bašta, chartista a disident, se z archeologa nakonec stal aktivním politikem. My jsme byli rádi, že tentokrát nahoře nebyl vůbec nikdo, ani lidé mohylové kultury, ani archeologové, ani aktivní politici. V naprostém tichu a za magického soumraku utábořili jsme se u ohniště pod skalami. Noc byla teplá a klidná. Obloha posetá hvězdami. Duchové místa nás nechali na pokoji a dopřáli nám posilující spánek.

Ráno jsme se probudili do krásného dne a já jenom odhadoval, které všechny druhy ptáků předvádějí svůj koncert. Posnídali jsme opečené buřty, na které už jsme neměli večer sílu, a zahájili sestup. Cestou se nám naskytly skvělé výhledy do lůna Sedmihoří i do okolní krajiny. Scházeli jsme k obci Vidice, jejíž název se nedal přehlédnout.

Ve Vidicích mají jednu perfektní službu nejen pro nás, trampy a čundráky. Je to nonstop otevřený samoobslužný obchod. K jeho dobytí je třeba stáhnout si do mobilu aplikaci a provést pár kroků, které mohou někoho uvést ve zmatek, ale nám se podařilo dostat dovnitř a doplnit hlavně zásoby tekutin. S vděkem jsem přivítal, že v obchodě měli i Vincentku, takže jsem pak na lavičce za autobusovou zastávkou čerpal minerály, k čemuž ovšem kolegovi stejně posloužila i Plzeň v plechovce. Na vršku nad Vidicemi je moc pěkný kostelík sv. Apoleny a my jsme pokračovali směrem z kopce, ačkoli to často tak nevypadalo. Další zastávku jsme dali na lavičce nedaleko kamene označovaného na mapě jako menhir. Tam jsem bohužel musel po telefonech řešit havárii odpadních vod u mě v bytě v tu chvíli tak vzdáleném. Naštěstí se za pomoci dobrých přátel podařilo problém jakžtakž vyřešit. Mezitím jsme pokračovali v cestě. Okolo vysílače s rozhlednou jsme sešli do Bernartic a za nimi přes Borek spěchali jsme už hladoví k rekračnímu středisku Sycherák, kde jsme doufali najít tu příslovečnou hospodu na konci vandru.

 

 

Najít hospodu se podařilo, po odpočinku a doplnění energie jsme se vrátili do Borku na vlak. Vandr jsme mohli s klidným svědomím považovat za vydařený! Stačilo jen projet Holostřevy a pak už nás čekal návrat do civilizace.

 Celá trasa zde: https://mapy.com/s/mabasubahu