z duše smršť

Píšu po delší době a vlastně píšu na konci. Nikoli ještě svých sil, ale na neustávajícím konci něčeho. Před chvilkou skončilo léto, hned potom babí léto, pak skončil letní čas, přehouply se dušičky, podzim je v polovině. Čas ukončování, končení, konce. Některé staré záležitosti ale nekončí. Staré záležitosti se táhnou společně s umírajícím časem jak smrad za hovnocucem. Okolo se mění tváře lidí. Místo staré babky v legrační fialové bundě, která při venčení nestačila svému hbitému jacku russelovi a kterou už pár měsíců venčit nevídám, jsou tu přímo v našem domě děti ve stáří několika měsíců, jejichž tváře zatím ovšem neznám, neboť jim do nich většinou není vidět. Okolo se mění lidé, objevují se ti, o kterých jsem si myslel, že už je nikdy neuvidím, a náhle mizí ti, u kterých by to člověka nenapadlo. Já se mezi nimi proplétám, popocházím, jezdím autem i výtahem, v krátkých úsecích ukrajuju přesný čas a někde uvnitř v sobě běžím po dlouhé pláni, na jejímž konci zapadá slunce. O dušičkové ...

Židovský řbitov na Kladně leží na okraji areálu městského řbitova, od kterého je oddělen zdí. Byl založen v roce 1889. Do té doby pořbívali kladenští Židé své zesnulé na řbitově v nedaleké Hostoun i. Areál řbitova nebyl zcela zaplněn, samozřejmě kvůli nacistické okupaci a holocaustu našich židovských spoluobčanů. Zachovalo se zde asi 200 náhrobků. Řbitov je v docela dobrém stavu, náhrobky jsou vztyčeny a dřívější porost byl vysekán. To neplatí o porostu novém, kterým začíná řbitov zarůstat. Pořební služba, která řbitov provozuje, zřejmě letos nesehnala nikoho s křovinořezem. Nejvýznamnější památkou, která se zde nachází, je obřadní síň. Byla postavena v roce 1938 ve funkcionalistickém slohu a je dílem architektů Gerstla a Mühldorfa. Zatímco o Maxu Gerstlovi se dá najít spousta informací - pocházel ze starobylé rodiny, usazené v Praze od středověku, jeho dílo není úplně zmapováno, v roce 1938 emigroval do Ameriky, kde v roce 1982 zemřel, o architektu Mühldorfovi jsem nenalezl nic. Obřad...

z cyklu "České středohoří nikdy neomrzí" České středohoří nabízí desítky možností výletů. Množství sopečných vyvřelin různých výšek umožňuje znovu jiné a jiné pohledy na okolní krajinu. Za každým kopcem lze objevit další, na kterém jste ještě nebyli a ze kterého je zase úplně jiný výhled. Mezi všemi těmito kopci a kopečky se ukrývají vesničky, o nichž jste v životě neslyšeli a ve kterých žije třeba jen pár desítek obyvatel. Minulý víkend jsem trávil u kamaráda na chatě u vesnice Skalice, která leží pár kilometrů na sever od Třebívlic a od silnice spojující Lovosice s Mostem a Louny. Přímo nad chatovou osadou leží Solanská hora, 638 metrů nad mořem vystupující protáhlý zalesněný hřbet. Je pozůstatkem vulkanického příkrovu a je složena z nefelinitu a limburgitu, což jsou horniny příbuzné čediči. Směrem výš po silnici přes Skalici leží víska Dřevce, ze které už lze vystoupat na Hradišťany, s výškou 752 metrů nad mořem druhý nejvyšší bod Českého středohoří. Na jih od Solanské hor...

The Necks jsou experimentální jazzové trio z Austrálie. V sobotu jsem již poněkolikáté navštívil v pražském Paláci Akropolis jejich vystoupení a byl jsem opět nadšen. Proto si dovolím vás s tímto zajímavým hudebním projektem seznámit. The Necks tvoří pianista Chris Abrahams, hráč na bicí a perkuse Tony Buck a kontrabasista Lloyd Swanton. Skupinu založili už v roce 1987, od té doby nahráli 15 studiových desek, podíleli se na společných projektech s mnoha známými umělci jako Nick Cave, The Swans nebo Underworld, spolupracují s jinými jazzovými hudebníky a vystupují po celém světě. Hudbu The Necks bych charakterizoval jako minimal jazz trance. Dlouhé, několik desítek minut trvající skladby jsou založeny na opakování jednoduchých motivů, jejich prohlubování a vršení dalších zvuků a zvukových ploch i pomocí "krabiček" - elektronických efektů. Skladby vždy začínají pomalu, jako by hudebníci hledali společný výraz, brzy se však rozvíjejí do mnohovrstevnatého jednolitého zvukového pr...

Na Wikipedii se dočteme, že "objekt městského krematoria pochází z let 1923-1924 a byl postaven mosteckým stavitelem Ing. Antonem Switilem podle plánů vídeňského architekta Augusta Kirsteina. Vnější forma stavby byla pojata ve stylu klasicistního chrámu s měděnou kopulí a s předsunutým vstupem s antickými prvky. Stavba je dokladem období české individualistické moderny." Je to impozantní chrám s jasně daným poselstvím na štítu. Hlavní část budovy tvoří čtvercová obřadní síň s prodlouženou půlkruhovou apsidou a s přiléhajícími místnostmi po stranách. Síň je zastřešena kopulí. V průčelí stojí na nárožích dva mohutné pylony, které jsou zároveň i komíny. Jsou zdobeny řetězem postav, snad smutečním průvodem, jak píší na webu litvinov.sator.eu. Tam také zmiňují, že architekt Switil, stavební ředitel města Most, celý projekt převzal z německého města Greifswaldu. Posuďte sami. Totéž píší i na archiweb.cz. Tam i doplňují rok jeho otevření - 1913 Jinde zas píší, že je to okopírované k...

Židovský řbitov v Mostě leží na opačné straně kopce Hněvín než město Most a zároveň i než tehdejší město Most v době vzniku řbitova. Možná snad i proto unikl řízené devastaci nacistů, kteří většinu řbitovů a synagog v Sudetech zlikvidovali. Zchátralý unikl i pozornosti komunistů, kteří zase rádi likvidovali to, co bylo zchátralé a co, podle nich, nemělo cenu opravovat. Souš se německy jmenovala Tschausch, česky až do roku 1921 Čauš a od roku 1971 je součástí Mostu. Skoro celá tehdejší obec totiž byla zbořena za účelem těžby hnědého uhlí. Zbytek byl připojen k nově se rodícímu panelákovému městu Mostu, jemuž by se slušelo říkat Nový Most v úctě k tomu starému. Mostečtí Židé pořbívali na novém řbitově v Souši od roku 1878. Předtím žili převážně po vesnicích v okolí a neměli v Mostě obec. Po druhé světové válce řbitov chátral až do let devadesátých. Dnes je po reknstrukci, je o něj pečováno a je to jeden z nejudržovanějších židovských řbitovů, jaké jsem u nás navštívil. Obřadní síň s průj...

Celý dnešní večer mě provází kapela Ten Years After. Je to blues rocková skupina s psychedelickým nádechem, která měla své nejsilnější období na přelomu 60. a 70. let. V Nottinghamu se z různých místních kapel zformovali The Jaybirds, kteří se v roce 1966 přemístili do Londýna, kde se přejmenovali definitivně na Ten Years After. Údajně na počest roku prvních úspěchů Elvise Presleyho. Od roku 1967 vydali v rychlém sledu několik alb, vesměs úspěšných. Kapela byla známá energickými živými vystoupeními vyšperkovanými kytarovým uměním Alvina Lee, který byl považován za jednoho z nejrychlejších kytaristů vůbec. Skupina ukončila činnost v roce 1975, ale od roku 1988 zase nepřetržitě funguje, i když už bohužel bez Alvina Lee, který zemřel v roce 2013. Ve Španělsku v hotelu. Ten Years after střídají hardrockové těžké bluesovky s rock´and´rollovými vypalovačkami i jemnými zpívanými písněmi v kalifornském psychedelickém stylu. Takovou je i píseň Circles, která vyšla na čtvrtém studiovém albu Cric...