Další tři jihočeské kostely

Každou cestu, každou výpravu, ať už je jejím cílem cokoli, neustále provází setkávání s celou řadou sakrálních staveb. Kostely, kaple, boží muka. Krajina jich je plná. Kostelní věže jsou součástí panaromat měst, venkovské kostely na vršíčkách nad návsí, ano, jak z obrázku od Josefa Lady, jsou výraznými krajinnými dominantami. Kapličky tvoří přirozený středobod malých obcí anebo je najdeme na nejrůznějších místech, vrcholech hor, uprostřed lesů, na hřbitovech, u pramenů a studánek. Boží muka jako kamínky na růženci provázely kdysi pocestného na jeho pouti. Těžko se tedy těmto místům vyhnou a navíc by to samozřejmě byla velká škoda. Tento příspěvek navazuje na článek z čarodějnicové cesty do jižních Čech na konci dubna a představuje tři zcela výjimečné a zajímavé kostely. První z nich je barokní skvost v Paštikách u Blatné, druhý poutní kostel na návrší nad Radomyšlí a třetí kostel ve Vodňanech s novorenesanční výzdobou.

Paštiky jsou malá víska o asi dvaceti obyvatelích dva kilometry od Blatné. Jeho dominantou je ovšem jedna z nejcennějších staveb pozdního baroka u nás, kostel svatého Jana Křtitele, který byl postaven podle plánů Kiliána Ignáce Dienzenhofera. Iniciátorkou stavby byla hraběnka Anna Marie Alžběta Františka Serényiová, rozená z Waldsteinu, která se rozhodla vystavit úplně nový kostel na místě staršího, který se dostal do dezolátního stavu. Okolnosti, za jakých byl nový kostel postaven, jsou velice zajímavé. Hraběnka Serényiová pověřila projektem Johanna Hoffmanna, který v tu dobu pracoval na novém inventáři děkanského kostela v Blatné a je znám také jako tvůrce mariánského sloupu na blatenském náměstí z roku 1726.Ten však během příprav stavby zemřel a hraběnka se obrátila na Kiliána Ignáce Dienzenhofera. Tehdy osmapadesátiletý stavitel původní plány zavrhl a vytvořil zcela nové, podle nichž stavba pokračovala až do roku 1751, kdy stavitel zemřel. V tu dobu ovšem byl již kostel v podstatě dokončen s výjimkou interiéru a hřbitovní kaple, která byla postavena roku 1752. 

Areál kostela se hřbitovem je architektonicky doplněn pětibokou umrlčí kaplí - hrobkou, která byla postavena rovněž podle Diezenhoferova plánu v letech 1750-1752. Od roku 1846 slouží kaple s kryptou jako rodinná hrobka rodiny Hildprandtů. Svobodní pánové z Hildprandtů žijí v Čechách od začátku 17. století, kdy vládl Rudolf II. Jejich původ není zcela jasný, pocházeli buď z Tyrolska nebo Horních Bavor. Panství Blatná zakoupili na konci 18. století a žili zde až roku 1952. Od roku 1990 Hildprantové opět žijí na zámku Blatná. 

Necelých 20 kilometrů na jih od Paštik a asi pět kilometrů severně od Strakonic leží městečko Radomyšl. Městečkem bylo  nazýváno už ve 14. století, je to tedy sídlo staré a ve svém regionu poměrně významné. Najdeme tu několik zajímavých památek, archeologické naleziště sídla johanitů a kostel sv. Martina, původně románský. Tomu se ale věnovat nebudeme. Více o Radomyšli můžete najít v příspěvku o jarním výletě v roce 2022. I v něm narazíte na další kostel, kterému se budeme věnovat. Kolegu v autě cestou z Blatné do Štěkně zaujal zdáli viditelný kostel na kopečku. Je zasvěcen stejně jako kostel v Paštikách sv. Janu Křtiteli a splňuje význam pojmu krajinná dominanta. 

Podle pověsti stávala již ve středověku na návrší východně od Radomyšle dřevěná kaplička ke cti sv. Jana Křtitele, patrona řádu johanitů neboli maltézských rytířů, kteří měli v Radomyšli pobočku strakonického konventu. Zděný kostelík obklopený pěti kapličkami s poustevnou a spojený se vsí dřevěnou křížovou cestou zde postavil pravděpodobně v 50. letech 16. století radomyšlský farář Mikuláš Křížek, sám člen řádu a od roku 1570 převor strakonického konventu. Při kostelíku se nacházel pramen s léčivou vodou, která sem přitahovala poutníky nejen v době svátku Jana Křtitele. Protože však rostla i obliba poutí a stará svatyně prostorově nedostačovala a byla už velice sešlá, přikročil velkopřevor maltézského řádu hrabě Gundacker Poppo z Dietrichsteinu  roku 1733 k jeho rozsáhlé barokní přestavbě či přesněji výstavbě zcela nového kostela. Plány vytvořil italský architekt Giuseppe Bartolomeo Scotti, realizaci stavby prováděl jeho zeť anebo synovec, příslušník významné stavitelské rodiny a jeden z nejplodnějších stavitelů své doby Anselmo Lurago. Velkopřevor Dietrichstein se však dostavby již nedočkal, byla dokončena roku 1738 již za jeho nástupce Františka Antonína Ignáce hraběte z Königseggu.V Paštikách se nedožil stavitel, zde v Radomyšli stavebník. Hřbitov ve svahu pod kostelem byl pak založen před koncem 18. století. Celá dispozice je velice malebná. Z Radomyšli vede ke kostelu cesta od rybníka Vražda a železničního přejezdu lemovaná stromy a křížovou cestou s uzavíratelnými kapličkami. Postupně se před zraky poutníka objevuje průčelí kostela... My jsme navíc měli štěstí, že během naší přítomnosti přijelo autem několik místních dam, otevřely kostel a pustily se do úklidu po jakési akci. V kostele se často díky výborné akustice konají koncerty, v tomto případě možná šlo o svatbu. Dovolili jsme se vstoupit a pořídili několik snímků interiéru. Pak jsme ještě pomohli s přenosem már a s vděkem jsme se rozloučili. Osvěženi esteticky i duchovně, pokračovali jsme ke Štěkni, kde nás čekalo osvěžení fyzické v podobě řeky Otavy.

Za třetím kostelem jsme si zajeli do Vodňan, známého jihočeského města, které bylo založeno na podobném půdorysu a podobným způsobem jako České Budějovice, Písek a Bechyně. Jsou tedy pravděpodobně kolonizačním dílem Přemysla Otakara II., ačkoli to není doloženo. Koncem 15. století se v okolí začaly zakládat rybníky, které jsou typickým znakem místní krajiny dodnes. Dnes zde žije asi 7000 obyvatel a také tu najdeme, stejně jako v Paštikách a Radomyšli, kostel sv. Jana Křtitele, krásnou klasicistní stavbu z roku 1844. Ale ten nebyl předmětem našeho zájmu. Do Vodňan nás přivedla diskuse, kterou jsme za předchozího příjemného letního večera vedli v Písku v hospodě přilepené na hradby. Diskusi jsme vedli o umělcích 19. století, kteří měli něco společného s městem Slaný. Architekt Rudolf Štech, který ve Slaném zanechal část svého díla, Mikoláš Aleš, jehož rodný domek jsme si den předtím fotili v Miroticích, a malíř Josef Bosáček, častý realizátor Alšových předloh. Štecha a Alše se Slaným pojí budova Okresní hospodářské záložny. Aleš pro budovu projektovanou Štechem zhotovil dva kartony alegorických postav Hospodářství a Spořivosti. Nejedná se o sgrafita, ale nástěnnou malbu s rytými konturami. Alegorické postavy namaloval podle Alšových kartonů Arnošt Hofbauer. Tedy ne Josef Bosáček, příbramský rodák, člověk se zajímavým osudem, silně věřící katolík, který po smrti Rudolfa Štecha v roce 1908 odešel za svým bratrem do kláštera Skalka u Mníšku pod Brdy a posléze do kláštera na Makové hoře nedaleko Příbrami, kde po bratrově smrti žil od roku 1918 do své smrti v roce 1934 jako poustevník. A právě na Bosáčkovy malby jsme se jeli podívat do Vodňan. Zdejší děkanský kostel Narození Panny Marie byl postaven zřejmě brzy po založení města na přelomu 13. a 14. století. Svým umístěním v centru města na rohu náměstí a hlavně svou věží vysokou 64 metry je dominantou města i okolní rovinaté krajiny. Kostel byl přestavován a v 18. století vyhořel. Barokní přestavba byla nadále upravována a to naposledy Rudolfem Štechem podle návrhů Josefa Mockra v letech 1894–1896. Při těchto úpravách byl kostel v exteriéru i interiéru bohatě vyzdoben návrhy maleb Mikoláše Alše, které realizoval právě Josef Bosáček. Kostel sám o sobě je vynikající ukázkou dvoulodního gotického kostela. Regotizace a Alšovy malby mu dodávají další přidanou uměleckohistorickou hodnotu. Dlužno ovšem říci, že ne každý je nadšen z historizujích úprav starších budov. Každopádně historizující slohy jsou zajímavou kapitolou v dějinách českého umění.