z duše smršť

Kniha Upíři spisovatele Jana Šmída je svižně napsanou lehce fantastickou detektivkou s prvky černé grotesky. Přestože vyšla ještě před rokem 1989 (v edici Spirála Československého spisovatele), překvapuje velice věrnými reáliemi Spojených států a celkovým spíše americkým střihem. O Janu Šmídovi bylo známo, že byl v popisu reálií velice důsledný a že si nechal dokonce poslat z USA Zlaté stránky, aby byl v popisu newyorkských ulic opravdu přesný. To jen taková perlička na okraj... Děj Upírů se odehrává ve městě Syrakusy ve státě New York, kde si dva "obchodníci" (se vše říkajícími jmény Danny Stephen a Donald King) otevřeli firmu slibující druhý život v lepších časech. Zákazníci se nechávají zmrazit a ve zmraženém stavu se mají dočkat časů, kdy budou objeveny léky na nemoci, jimiž trpěli před zmražením. Během té doby plynou na konto majitelů firmy tučné měsíční splátky. Vše jde jako po másle, dokud se neobjeví zpráva, že byl objeven lék na rakovinu. Náhle je třeba sehnat několi...

Patří k našim nejznámějším a nejhojnějším houbám. Bývala v minulosti používána k záhubě domácích much. Je často vyobrazována v pohádkách. (Například naše rodina má mezi starými vánočními ozdobami z různých fází 20. století velké množství rúzných typů ozdob v podobě muchomůrky. Často mě napadalo, proč by měla být muchomůrka spojována s Vánocemi? Že by komunistický "odklon" od křesťanské tematiky k tematice čistě pohádkové?) Její omamné a magické účinky jsou po staletí známé. Pravděpodobně je drogou známou ze staroindických textů jako sóma. Starověké severské národy ji používaly k obohacení fyzických sil a oddálení únavy při náročném pohybu zimní krajinou. Ve válečnictví ji používali Vikingové podobně jako novověcí kamikaze amfetamin. Jakkoli je k jídlu jako potrava nevhodná, požití svrchní kůry jejího klobouku může způsobit výrazné hnutí vědomím. ...my jsme to tenkrát nevěděli, že stačí ta šlupka, a tak jsme žrali celé klobouky a sledovali jsme, co to udělá. sešli jsme z lesa ...

...tohle jídlo připravil majk ve čtvrtek na oběd. byla to pochoutka. je v tom několik vychytávek. za prvé při opékání masa použijete nějaký šnaps. čím kvalitnější, tím lepší. ideální slivovice, calvados, kirsch, gruziňák... za druhé čočku vaříte vlastně přímo v kuřecím a houbovém vývaru a ona má pak neskutečně dobrou chuť... Kuře nebo jeho část naporcujte na větší kousky. Opékejte je na tuku a osolte a opepřete. Po chvíli podlejte vámi vybranou kořalkou, okořeňte snítkou tymiánu a dál opékejte. Přidejte nakrájené houby, nejlépe hřiby, záleží na houbařské bohatosti vaší lokality. Poduste maso s houbami, vsypte čočku a podlejte vodou nebo zeleninovým vývarem. Nechte čočku uvařit do měkka. Hotovo.

šibeničky pro malé oběšenečky

kočka leze dírou dvě kočky lezou dírou tři kočky lezou dírou

Haruki Murakami patří k nejoblíbenějším světovým autorům. Patří i k mým oblíbeným autorům. Znal jsem ho jako tvůrce románů jako Kafka na pobřeží, Afterdark nebo Norské dřevo, naposledy jsem v knihovně sáhnul po knize povídek Po otřesech. Murakami prožil dětství ve městě Kóbe, které v roce 1995 postihlo ničivé zemětřesení. To ho připomnělo k návratu do Japonska ze zahraničí, kde žil, a také k napsání této knihy. Povídky se neodehrávají přímo v Kóbe, ale v každé povídce má ke Kóbe hlavní postava nebo jedna z nich nějaký specifický vztah. O Kóbe postiženém zemětřesením se mluví nebo se na něj vzpomíná. Případně se tají něco, co se v Kóbe dříve odehrálo a co nemuselo být úplně příjemné. Každopádně Murakami potvrdil, že psát umí brilantně. Povídky obsahují to, co už z Murakamiho knih známe: tajemství z minulosti, nadpřirozené bytosti, nedořečené náznaky a samozřejmě Murakamiho oblíbený jazz. Ve všech šesti povídkách prožívají hrdinové svůj vlastní otřes a musí si s ním nějak poradit, překon...

Mlok skvrnitý je v České republice silně ohroženým druhem. Je náročný na čistotu životního prostředí, a to jsme si v Čechách už téměř komplet zasrali. Žije na vlhkých místech a tím pádem ho likviduje znečišťování studánek a malých vodních toků. Proto je poměrně vzácné mloka ve volné přírodě potkat. Mně se to zatím přihodilo dvakrát. Poprvé už před nějakými dvaceti lety, kdy jsem ještě jezdil jako vedoucí na tábory, jsem ho viděl v lese nedaleko řeky Střely u Rabštejna, kde jsme byli na puťáku. Podruhé před pěty lety na výletě s mými tehdejšími kolegy z práce, a to bylo v lese nedaleko vysílače Cukrák nad Horními Mokropsy. A potřetí zrovna včera v lese na Bilichově. Tady je, krasavec:

... to téma září... neboli září jako téma... svádí mě k niternějšímu, pomalejší a klidnějšímu vnímání... nemusí to být veselé, však on si už každý nějakou tu rozjuchanou zábavu najde sám.... Don't drag me down Just because you're down And just cause you're blue Don't make me too And though you've found You need more than me Don't talk to me About being free That's freedom without love And magic without love Magic without love Hear me say Better things will surely come our way Hear me say Better things will surely come our way You say the magic's gone Well i'm not a magician You say the spark's gone Well get an electrician And save your line about needing to be free All that's bullshit babe You just want rid of me You want freedom without love And magic without love Magic without love Yeah Hear me say Better things will surely come my way Hear me say Better things will surely come my way

Mladý nizozemský geolog jede do Norska sbírat materiál ke své disertační práci. Musí se ale hned od počátku vyrovnávat se specifiky norského prostředí, se svéráznými lidmi, nevyzpytatelným počasím i divokou přírodou. Nakonec se z něčeho, co vypadá původně jako výlet na Karlštejn, stane doslova boj o holý život. Cesta se tak z vědecké výpravy stává vlastně přechodovou rituální cestou k dospělosti, k uvědomění si skutečných životních hodnot. Můžeme sledovat nejen příběh cesty na daleký norský sever, ale i vnitřní uvažování hlavního hrdiny, jeho úvahy a otázky, které si často klade určitě každý, ale nikdy je s níkým neprobírá. Kniha má spád, je velice čtivá, napínavá, vtipná a nutí k zamyšlení nad vlastním životem. Chvályhodný počin nakladatelství Host vydat nizozemského autora Willema Frederika Hermanse. To byl autor, který si pečlivě hlídal každý překlad své knihy a vydání v cizině. Nikdy nepovolil, aby jeho knihy vyšly v zemi s bolševickým režimem. V češtině zatím vyšla tato kniha a je...

... rajčata, která jsem dnes koupil a nakrájel do salátu s česnekem a olivovým olejem , mají poměrně ostrou slupku. nijak zvlášť mi to nevadí, chuťově jsou ta rajčata jinak dobrá, ale říkal jsem si, zda to nějak neškodí zažívání. hledal jsem a našel o rajčatové slupce toto: Lykopen je nenasycený karotenoid s otevřeným řetězcem, který dodává rajčatům (ale i jiným plodům) červenou barvu. Nejvyšší množství lykopenu u rajčat je obsaženo ve vnější slupce a čerstvé rajče průměrné velkosti ho obsahuje asi 3 mg. Lykopen je jedním z nejznámějších antioxidantů rostlinného původu, který chrání buňky před působením volných radikálů a může snižovat riziko některých onemocnění, včetně rakoviny a srdečních chorob. Tepelně upravená rajčata obsahují více dostupného (využitelného) lykopenu než rajčata syrová. Při vyšších teplotách se totiž lykopen uvolňuje a v lidském organismu je snáze absorbován. Protože je lykopen rozpustný v tucích, zvyšuje se rychlost jeho vstřebávání vařením rajčat s olejem, nebo ...

Září přináší klid. A i když může být přes den pěkné teplo, tak už je vše takové mírnější. Rána jsou chladná a já se zalíbením obdivuji dozrávající školačku capající do vzdělávacího ústavu v žabkách. Večery jsou chladné, ale příjemné. Nedělám nic. Chodím do práce a s kamarády na pivo. Na středeční nohejbal vyšlo počasí dokonale. Po teplém dni se zatáhlo a teplo se drželo pod pokličkou. Příjemně unaveni hrou jsme se přesunuli do Mlýkárny na jedničku. Usadili jsme se na zahrádce a já doufal, že pod zpoceným tričkem nenastydnu. Uvnitř starej Milan, autobusák: "Tys jezdil na kole ne?" "Ne, hráli jsme nohejbal." "Ju? A kde?" "Na Pragovce." "A jako nohama jo?" Venku pak klid a dobré pivo. Historky z práce, z vandrů, pak se točily okolo vojny. Kamarád si zaplatil modrou u doktora, jak se to občas mezi mladými intelektuály dělalo ještě po změně režimu, ale doktora Ohlenschlegela hned druhý den přejelo auto! Nebyl příbuzný panu Mundstocka? Druhý ...