z duše smršť

V současné době stojí na území Prahy sedm židovských řbitovů. Do éry nových řbitovů stavěných ve druhé polovině 19. století často hned vedle řbitovů obecních, křesťanských patří dva pražské židovské řbitovy. Nový schmíchovský na Malvazinkách a nový řbitov, který je součástí areálu pražských řbitovů na Olšanech. Nový židovský řbitov na nároží ulic Izraelské a Jana Želivského byl založen roku 1890 a od té doby až dodnes je používán jako hlavní pražský židovský řbitov. Dominantou řbitova je obřadní síň postavená v novorenesančním slohu architektem Bedřichem Münzbergerem. Tu může spatřit každý, kdo vyjde z prostorů stanice metra Jana Želivského ve směru k hotelu Don Giovanni. Řbitov byl plánován na asi 100 let, ale už po 30 letech musel být rozšířen a roku 1933 bylo v jeho jihovýchodní části zřízeno urnové oddělení s funkcionalistickou obřadní síní postavenou podle plánů architekta Leopolda Ehrmanna (ten je také autorem hrobu Franze Kafky).Tu uvidíte, když půjdete ulicí Izraelskou podél řb...

Svátek mrtvých! V dnešním dešti i smutný se rozesmutní Kdy bude hospoda se ptám človíčka, který jde s kravami Ukazuje mi. Někam tam, daleko ještě

K Winfriedu Georgu Sebaldovi jsem se dostal díky recenzi Ondřeje Horáka v sobotní příloze Lidových novin Orientace. Recenze se týkala v titulu tohoto textu zmíněné knihy, která se pak ke mně ze Sebaldových knih dostala jako první, ale taky mě vůbec seznámila s touto zajímavou postavou moderní německé literatury. I když v ní stojí spíš někde stranou na pomezí, je to postava velice zajímavá. Germanista, od svých 26 let trvale žijící v Anglii, kde působil jako vysokoškolský profesor, psal vlastně stále dokola totéž. V originálních literárních esejích, napůl dokumentech, částečně fikcích popisuje jak cesty své duše, tak cesty Evropy, Německa, německého národa a společnosti v dobách převážně novověkých a moderních, používaje přitom různé postavy literární, jiné umělecké, politické či jinak společenské historie. Na příbězích vystavěných okolo postav se jako cukrová vata na špejli nabaluje obraz Evropy, její historie plné katastrof, následků totalitních ideologií a válek. Jemně, poeticky a s ...

Při naší procházce okolím berlínského Südsternu jsme nakoukli i do baziliky sv. Jana, hlavního kostela berlínských katolíků. Kdo jsou berlínští katolíci, prozradili polské nápisy, letáky i častá zpodobnění Karola Wojtyly. Hned za kostelem se nachází řbitov na Lilienthalstraße. Řbitov na Lilienthalstraße byl založen v letech 1938 až 1941 pro padlé vojáky Wehrmachtu. Během války a těsně po ní zde bylo pořbeno 4935 vojenských i civilních obětí druhé světové války. Celková plocha řbitova je více než 14 ha. My jsme prošli jen malou část blízko vchodu č.7, který se nachází právě v sousedství baziliky sv. Jana. Správa řbitova byla v péči Wehrmachtu. Tuto funkci pak v poválečných letech převzal Bundeswehr. V roce 1950 byl tento řbitov stanoven jako Centrální vojenský řbitov v Berlíně. Galerie k článku zde

Südstern je část města Berlina na okraji čtvrtí Kreuzberg a Neukölln. Mají tu rozlehlé náměstí s kostelem, u parku schovaný minipivovar a také baziliku sv. Jana, která je spolu se sousední papežskou nunciaturou, centrem berlínských katolíků. A také tu mají řadu řbitovů na Bergmanstraße. Čtyři vedle sebe tvoří rozlehlý komplex, ve kterém by se dalo pobývat hodiny, kdyby na to byl ovšem čas. S kolegou jsme navštívili dva z těchto čtyř řbitovů. Alter Luisenstädtischer Friedhof a Friedhof IV Jerusalems- und Neuen Kirche. První z nich byl postaven v roce 1831 na bývalé vinici. Na ploše asi 9 ha je největším ze čtyř řbitovů na Bergmannstraße. Uprostřed řbitova je socha anděla vzkříšení, asi dva metry vysoká, vytvořená Ottonem Geyerem. Na řbitově leží velké množství osobností německého veřejného a uměleckého života 19. století. Je plný opravdu skvostných hrobek a je velkoryse řešený, kdy jednotlivé hroby okolo sebe mají dostatek místa. Kromě tradiční architektury 19. století tu najdeme i mode...

Eibentál je jedna ze šesti dosud existujících krajanských vesnic v rumunském Banátu. Banát je geografický a historický region dnes rozložený na území tří států: Rumunska, Srbska a velmi malou částí i v jižním Maďarsku. České vesnice jsem umístěny v nejjižnější části Banátu, na náhorní plošině nad řekou Dunaj, kde je na Dunaji postavena přehrada Železná vrata a kde se úzkou soutěskou, podle níž přehrada dostala jméno, řítí tuny vod směrem k hranici s Bulharskem. Eibentál byl stejně jako ostatní české vesnice založen kolonisty ve dvacátých letech 19. století. Místní kolonisté pocházeli zejména ze středozápadních Čech. Po dvou stovkách let osídlení této těžko dobyvatelné a přísné krajiny žijí v Eibentále a sousedních Nových Dolech asi tři stovky obyvatel. Nevím, jestli je místní řbitov úplně původním a tedy již také skoro dvě stovky let funkčním. Až bude příležitost, budu po tom pátrat. Leží v prudkém vrchu jako vše v Banátu, co není úplně v údolí, nad pravým břehem říčky Tisovice. Je řbi...

Letošní dlouhý svatováclavský víkend jsme s kolegou věnovali Vysočině, konkrétně přechodu z údolí Sázavy do údolí Doubravy a návštěvě tří minipivovarů, které se na této trase nacházejí. Trasu a celý vandr jsme pečlivě naplánovali a byli jsme odměněni tím nejlepším, co nás mohlo potkat: nádherným počasím celé čtyři dny, krásnou přírodou, výborným pivem a milými lidmi, které jsme potkali. Vzhledem k tomu, že předchozí příspěvek končil ulehnutím našich znavených těl do pohodlných postelí v penzionu ve Ždírci, bylo by logické ve vyprávění o vandrování kouskem Vysočiny již nepokračovat. Ale my jsme si nechali na nedělní dopoledne opravdovou lahůdku. Průchod kaňonem Doubravy. Tak jsme chtěli dojít do Chotěboře a tam odjezdem vlakem naznačit, že událost je skutečně ukončena. Okolo osmé ráno jsme bohatě posnídali a čerpali svěžest chladného vzduchu z otevřeného okna. Venku začínal další krásný den a my vyrazili přes město ke vzdálenému nádraží. Ždírec vznikl jako zastávka na obchodní stezce pr...

Památka zesnulých neboli Dušičky jsou dnem akceptovaným celou společností a je jen málo lidí, kteří právě v tento den, respektive o víkend, který je tomuto dnu nejbližší, nevyrazí na hřbitov zapálit svíčku a umístit na hrob svých zesnulých blízkých nějakou tu dekoraci. Hřbitov ožije, je plný světel a té správné atmosféry, která k Dušičkám patří. Pro nás, kteří jsme zvyklí chodit na hřbitovy celý rok, je tu trochu rušno, ale ani my nemůžeme vynechat obchůzku hrobů, kde jsme zvyklí zapalovat svíčky. I já jsem se ponořil mezi dav, který ale naštěstí řídl s přibývající vzdáleností od hlavní brány. Podařilo se mi pořídit pár obrázků bez lidí. Dva z toho jsou dokonce použitelné. Nastává období tmy a vnitřních věcí. Tak si ho užijte.

Letošní dlouhý svatováclavský víkend jsme s kolegou věnovali Vysočině, konkrétně přechodu z údolí Sázavy do údolí Doubravy a návštěvě tří minipivovarů, které se na této trase nacházejí. Trasu a celý vandr jsme pečlivě naplánovali a byli jsme odměněni tím nejlepším, co nás mohlo potkat: nádherným počasím celé čtyři dny, krásnou přírodou, výborným pivem a milými lidmi, které jsme potkali. V Račíně jsme se probudili do chladného rána, ale výborně a bohatě jsme posnídali, za což hostinskému Honzovi i sympatické paní kuchařce ještě jednou děkujeme, a syti a plni sil vyrazili jsme do lesů směrem k Velkému Dářku. Zároveň jsme se odpojili od našich slánských kamarádů, kteří shodou okolností vandrovali téměř stejnou trasu. Strávili jsme spolu dva bohatě naplněné večery, které zůstanou v našich myslích tak dlouho, dokud se nepopletou s nějakými jinými naplněnými večery. Šli jsme sice směrem k Velkému Dářku, ale až k jeho břehům jsme nedoputovali. Cesta kopírovala břeh ze vzdálenosti mezi asi sto...

změnám se nebráním, ale nijak se do nich nehrnu. ale byl jsem víceméně donucen. technické podmínky vkládání příspěvků na blog jsou ze strany provozovatele dlouhodobě v strašně špatném stavu, k tomu moje neschopnost najít schopnost se s někým domluvit na přestěhování celého blogu na jinou adresu, která zřejmě souvisí s mojí neochotou často měnit adresu fyzickou. navíc nemám na nic čas, znáte to... a celej tenhle blog je pořád takovej zaseklej někde v roce ...já nevím...2000? 2005? no nic, možná proto na něm už skoro deset let jsem. zkrátka od příštího příspěvku s fotografiemi najdete tady na blogu jen čistý text a pod článkem odkaz na fotogalerii na facebooku. tímto se omlouvám těm čtenářům, a věřím, že jich moc není, ale i kdyby byl jeden, tak by mě to mrzelo, kteří by na facebooku náhodou neměli svůj účet. vždycky můžu poslat fotky přes úschovnu anebo se domluvit na nějakém jiném řešení. činím tedy tímto dlouhé příspěvky, zejména reportáže z výletů a vandrů, přehlednějšími a čitelněj...